O projektu

„Sídliště ve V4, jak dál?“ je název rozsáhlého výzkumného projektu, který se zabývá hledáním dlouhodobé vize sídlišť, možnostmi jejich adaptace a úprav. Důležitým tématem je zvýšení rezidenční atraktivity a konkurenceschopnosti těchto lokalit. Projekt se věnuje i možnostem zapojení veřejné správy města do tohoto procesu. Další stejně důležitou otázkou je hledání možností, jak aktivovat soukromé finance a nastavení institucionální podpory pro možnou transformaci sídlišť. Projekt organizuje Fakulta architektury ČVUT ve spolupráci s Národní sítí Zdravých měst České republiky, Centrem kvality bydlení a Heinrich-Böll-Stiftung Prague.

Sídliště tvoří v zemích střední a východní Evropy významný společenský fenomén. Odhady hovoří o tom, že v České republice bydlí na sídlištích asi 1/3 obyvatel, v Praze je to dokonce necelá polovina. Hledání odpovědí na otázky budoucího vývoje těchto specifických území tak reprezentuje jedno z nejdůležitějších témat územního plánování a správy měst.

Sídliště představují specifický systém zástavby s řadou odlišností vůči běžnému městu. Veřejná prostranství často tvoří až 2/3 plochy těchto území, dopravní a technická infrastruktura většinou nesleduje prostorovou logiku zástavby a její charakter a identita jednotlivých lokalit je namísto veřejnými a sdílenými prostranstvími výrazně definována jednotlivými soliterními stavbami. To implikuje minimálně potřebu specifického přístupu a zvýšené péče o veřejná prostranství ze strany veřejné správy.

V posledních dvou dekádách dochází k pozvolné proměně sídlišť. Mění se demografická skladba (populace stárne) i sociální struktura obyvatel. V některých regionech dochází právě zde ke koncentraci sociálních problémů nebo dokonce vzniku vyloučených lokalit. I v „bohatších“ regionech včetně Prahy pak sociologické průzkumy i ceny nemovitostí signalizují, že bohatší a úspěšnější část populace tento typ zástavby dlouhodobě opouští. Tato změna však probíhá natolik pomalu a plíživě, že si ji obyvatelé ani politici často nepřipouští. Jako společnost tak riskujeme, že promeškáme okamžik, kdy ještě lze aktivovat zdroje pro realizaci kvalitativních změn těchto lokalit.